Město Skuteč
Palackého náměstí 133
539 73 Skuteč
IČO: 00270903
DIČ: CZ00270903
* 5. prosince 1870, Kamenice nad Lipou
† 18. července 1949, Skuteč
"Na otázku, čím bych si přál býti, kdybych se znovu narodil, odpověděl bych bez váhání: hudebním skladatelem. "
Tak začínají jeho paměti, které začal sepisovat v červnu roku 1944 ve Skutči. Vydány byly v roce 1946 pod názvem „O sobě a jiných“. Vítězslav Novák se narodil v rodině lékaře Jakuba Nováka a jeho manželky Marie. Pokřtěn byl na přání otce jménem Viktor, české formy Vítězslav začal užívat až poté, co začal vystupovat jako umělec. Když mu byly dva roky, odstěhovali se do nedalekých Počátek. Zde prožil své dětství, na které však nevzpomínal příliš v dobrém, neboť prodělal velmi mnoho nemocí. Kromě psotníku, neštovic a těžké spály onemocněl i zánětem mozkových blan, který jej přímo ohrožoval na životě. Zajímavý byl také jeho prvý kontakt s klavírem, na který hrávala jeho matka. Jak sám uvedl, nedopadl dobře. Jednou na něj byl posazen s dětskými hračkami, ovšem spadl a zlomil si ruku.
V Počátkách navštěvoval pětitřídní obecnou školu a také se začal učit hře na housle. Vyučujícím však byl starý mrzutý pán, který na malého žáka neblaze zapůsobil svojí přísností. Když jej ve třetí hodině začal tlouci smyčcem přes hlavu, odmítl znovu do houslí přijít. Štěstím bylo, že mu maminka sjednala domácí učitelku hry na klavír. Mladá absolventka brněnské pedagogiky měla pro výuku větší pochopení. Mladý Novák již v páté třídě hrál zpaměti. V roce 1882 mu umírá otec (51 let). Matka se třemi dětmi odchází z Počátek do Jindřichova Hradce, kde Vítězslav studuje na osmiletém gymnáziu. Již ve kvartě se projevil jeho mimořádný hudební talent a velká píle. Začíná skládat. V sextě se rozhodoval, zda zanechá studia a zkusí podat přihlášku na konzervatoř nebo varhanickou školu. Ovšem na naléhání matky si nejprve udělal maturitu.
Po přijetí na konzervatoř se všichni přestěhovali do Prahy. Většina profesorů jeho hudebním schopnostem nedůvěřovala. Jediný Antonín Dvořák rozpoznal jeho výjimečný talent, a ač ho mladý Novák občas provokoval svými nápady, přece si ho oblíbil. Ve Dvořákově třídě složil programní skladbu Korsár podle Byrona a v roce 1892 absolvoval houslovou Sonátou d moll. Po opuštění školy se živil vyučováním, při tom komponoval písně a klavírní skladby, v nichž mu byli vzorem hlavně Schumann a Liszt. Typickou skladbou tohoto období jsou Variace na Schumanovo téma, napsané v brilantním koncertním slohu. Brzy si ale Novák uvědomil, že světobol a dekadence nejsou jeho světem a orientoval se jiným směrem. Živý zájem hudební veřejnosti o jeho tvorbu vyvolaly skladby Klavírní trio g moll, Klavírní kvarte c moll a Serenáda F dur, které mu vynesly i cenu ČAVU a prosadily se i u vydavatelské firmy N. Simrock v Berlíně.
Novák si získal přístup do společnosti, měl spoustu soukromých žáků a převzal i starost o hmotné zajištění své matky a sourozenců. Přesto usilovně hledal, jak pokračovat v kompozičním tvoření. Měl štěstí. Roku 1896 navštívil Velké Karlovice na Valašsku a hned se do toho kraje zamiloval. Plných deset let se nechal okouzlovat zdejší přírodou i rázovitostí místních lidí. Byl nadšen zpěvností valašského lidu.
Podobně si oblíbil Slovensko, jeho přírodu i lidové umění. Inspirován moravským a slovenským folklorem vnesl Novák do české hudby svět východní lidové hudby, zvláštnosti a půvaby její rytmiky i harmonicky bohaté melodiky. K průkopnickým skladbám této orientace patří Písničky na slova lidové poezie moravské, několik vokálně instrumentálních balad, klavírní Můj máj, Smyčcový kvartet G dur a ouvertura Maryša. Zejména Slovácká suita zpopulárněla. V ní autor zhudebnil výjevy ze svátečního dne slovácké vesnice. Ke slovenskému folklóru se přiblížil Slovenskými zpěvy a 25 slovenskými lidovými písněmi.
Jedna z nejlepších skladeb české klavírní literatury vůbec je Novákova Sonáta eroica, v níž autor vzdal hold slovenskému lidu tím, že se přihlásil k jánošíkovské tradici. Ohromující krásu slovenských hor zachytil v hudební básni V Tatrách, která líčí povznášející velebnost horského masívu, včetně bouře scenérie s oslňujícími blesky, i závěrečné klekání jako díkuvzdání za dokonalé souznění lidu s přírodou. Skladatelovo koloristní umění tu dosáhlo vrcholu.
Po Klavírním triu a písňových cyklech, komponovaných v impresionistickém a symbolistním duchu (Melancholie, Písně zimních nocí, Údolí nového království aj.) se Novák vzepjal k dalším symfonickým básním, v nichž – obrazně řečeno – hledal tajemství hlubin lidského srdce. Tyto cykly patřily k vrcholům české písňové lyriky. V orchestrální skladbě O věčné touze mu námět k vyjádření všelidsky platné ideje poskytl Andersenův pohádkový příběh o labuti a jejím letu přes moře, podle něhož autor vyzpíval svou představu nekonečné touhy po lásce. V další skladbě Toman a lesní panna podle Čelakovského balady vyjádřil smrtící vášnivou lásku. Jako půvabné oddechové dílo působí Serenáda D dur. Než ji autor dokončil, odjel do Vysokých Tater. Tam podnikl turisticky náročný výstup, při němž se zřítil do hlubiny 20ti metrů, kde zůstal ležet poraněn.
Podobné zážitky nebyly u něho vzácné. Potřeboval je. Jako tvůrce programní hudby, který dokáže dojmy ze styku s přírodou transformovat do řeči tónů, vyhledával Novák situace, které se mu mohly někdy vymstít. Šplhal po vrcholcích hor a sál do sebe náladu proměnlivé přírody, mořský živel se pokusil poznat zápasem s vlnami.
Při kompozici kantáty Bouře, mořské fantazie pro velký orchestr, sólové hlasy a sbor, skočil na pobřeží Severního moře do rozbouřených vln, aby si otestoval sílu příboje. Tento zážitek ho stál málem život, ale invence, fanfára hukotu rozbouřeného moře, se dostavila. Novák v kantátě, v níž využil básně Svatopluka Čecha, vytvořil sugestivní dílo s mnoha tónomalebnými partiemi vyjadřující paralelu mezi zběsilostí a lidskou vášní.
V následujících letech zachytil intimní zpověď v klavírní hudební básni (později instrumentované) nazvané podle řeckého boha přírody Pan (Prolog, Hory, Moře, Les, Žena), v níž prudká vášeň je nahrazena reflexí hlubokého vztahu k přírodě a ženě. Jako kdysi Dvořák s oblibou sahal po baladistických a pohádkových námětech, také Novák se nechal zlákat baladou umocňující svou obrazností hudební fantazii. V jakési polemice s učitelem zhudebnil Svatební košile na Erbenův text, neboť Dvořákovo řešení se mu zdálo příliš oratorní. Chtěl vytvořit hudební báseň hrůzy naplněnou dramatismem strašidelného příběhu o milé a jejím mrtvém snoubenci.
Zvukomalebné mistrovství tu Novák vystupňoval k dokonalé virtuozitě. Po své šedesátce shrnul v Podzimní symfonii vše, čeho v životě dosáhl. Velký básník tónů v ní vyzpíval své bolesti i touhy, aby si ověřil, že nežil zbytečně.
To již měl za sebou i kompozici svých čtyř oper, které vznikaly v rozpětí let 1914-1925. Prvním dílem, jímž překvapil veřejnost, byl Zvíkovský rarášek (na text Ladislava Stroupežnického), jednoaktová opera prosycená humorem a ironií. V době první světové války využil skladatel vlasteneckého patosu Vrchlického hry Noc na Karlštejně a na její námět vytvořil operu Karlštejn. V postavě Karla IV. ztělesnil tužbu národa po svobodě a pevných mravních hodnotách. Hrdost českého člověka, jeho úctu k národní minulosti a odkazu předků vystihl v pohádkové opeře Lucerna podle Jiráskovy předlohy. Když činoherní Lucerna byla za okupace zakázána, plnilo Novákovo dílo tutéž vlasteneckou a povzbuzující úlohu.
V poslední zpěvohře Dědův odkaz, lyrickém příběhu na námět Adolfa Heyduka, je hlavním motivem hlas houslí jako symbol zpěvnosti země a českého lidu. Scénicky neotřelé a koncertně vděčné jsou pantomimy Signorina a Nikotina na náměty Svatopluka Čecha. V nich autor mohl lépe než v operách uplatnit zvukovou sílu orchestru i svérázný harmonicko-melodický způsob kompozičního myšlení.
Novák byl vynikajícím sborovým autorem. Kromě šesti mužských sborů vytvořil sbory Na domácí půdě, z nichž Kyjov je projevem lásky k domovu a Dvanáct bílých sokolů apoteózou slovenských bojovníků za svobodu. Oba sbory působily buřičsky a za nesvobodných poměrů byl jejich zpěv zakazován. Vlastenecký cit osvědčil Novák i v předmnichovské době, kdy ve své Jihočeské suitě programově využil bojovného husitského chorálu, za nacistické okupace pak ve skladbě De profundis reagoval na bolest lidí zaskočených hrůzami hitlerovského režimu. Ve varhaním a později zinstrumentovaném Svatováclavském triptichu vyjádřil na pozadí svatováclavské tradice tolik potřebnou naději v osvobození národa. Revolučním dílem, prostoupeným hudební symbolikou, je jeho Májová symfonie z let 1943-45, jíž autor přivítal konec války a osvobození z fašistického běsnění. Ale i ve vokální tvorbě vyzpíval Novák lásku k ohrožené vlasti: na mnichovskou zradu reagoval například sborem Nevěřte nikomu, v cyklu mužských sborů Domov vyjádřil prosbu o lepší budoucnost svého národa.
Vítězslav Novák se dožil 79 let, během nichž se mu dostalo nejvyšších poct. Po celý život byl vedoucím reprezentantem moderní české hudby, vychoval na konzervatoři nebo při soukromém vyučování novou generaci českých, ale také slovenských hudebních skladatelů. Byl tvůrcem uměleckého projevu, jenž jako orientující a směrová hodnota zůstává trvalým přínosem ve vývoji a dějinách české hudby.
Životní partnerkou se mu stala Marie Prášková, dcera Jana a Anny Práškových. Jan Prášek byl významným měšťanem, úspěšným podnikatelem a majitelem továrny na obuv. Svoji budoucí ženu poznal Vítězslav Novák jako svoji žačku na pražské konzervatoři. Sňatkem v roce 1912 se mu Skuteč stává druhým domovem, kam pravidelně zajížděl a kde v období druhé světové války trvale pobýval. Manželství přes věkový rozdíl bylo šťastné, Marie svého manžela oddaně milovala a byla mu největší životní oporou. Jejich syn Jaroslav (1914 – 1984) byl významný malíř, grafik, ilustrátor, a scénograf.