Menu

sekretariát MÚ:  ​​469 326 403

Město Skuteč

Václav Jan Tomášek

* 17. dubna 1774, Skuteč
† 3. dubna 1850, Praha

V.J.TomášekPocházel z prostých poměrů. Otec, Jakub Tomášek, byl pláteník a tkadlec, který cestami za obchodem, zejména do Prahy získal neobyčejný rozhled. Angažoval se i ve veřejném životě jako konšel a purkmistr města.  S manželkou Kateřinou, rozenou Habalovou, ze skutečské tkalcovské rodiny, měli celkem 13 dětí, ovšem dospělosti se jich dožilo pouze šest. U benjamínka rodiny Václava se velmi záhy projevilo hudební nadání.

Měl velké štěstí, že si této vlohy povšiml jeho nejstarší bratr Antonín (*1753), jež mu od devíti let zajistil výuku zpěvu a hry na housle u chrudimského regenschoriho Pavla Josefa Wolfa. Po dvouleté péči energického a obětavého učitele vyspěl mladistvý Tomášek na výtečného altistu. Jeho hlas dojímal zvučností a překvapoval neslýchanou vyškoleností. Po návratu domů se bez jeho zpěvu neobešla žádná slavnost ve městě a jeho i vzdálenějším okolí. Několikrát nechali pro malého pěvce poslat kočár. Za svoji píli a vytrvalost obdržel od bratra Antonína dar, který předurčil jeho osud. Malé piano, na které se ihned začal učit hrát. Ale jen velmi krátce. Jeho skutečský učitel, Jan Kavan svým přístupem i fyzickými tresty způsobil, že otec Václavovi zakázal do hodin chodit a piano mu schoval do komory. Vášnivost a zápal, s jakým si Václav klavír zamiloval, však zvítězily nad otcovým zákazem. Za kousky chleba se učil hrát od svého spolužáka, a když i tento způsob došel zákazu, začal cvičit zcela sám a tajně.

Ve třinácti letech se díky doporučení regenschoriho Wolfa dostal mezi třináct uchazečů o místo vokalisty v minoritském klášteře v Jihlavě. V přijímacích zkouškách zvítězil a na cestu sebou si vyprosil i piano. Po třech letech pak z Jihlavy odchází do Prahy. Zde mu velmi pomohl jeho druhý bratr Jakub, který zde pracoval jako účetní v kanceláři rychmburského panství. Byl finančně dobře zajištěn a Václavovi pomohl nejen s ubytováním, ale hlavně s přijetím na malostranské gymnázium. Začal si všímat i jeho hudebního vzdělání. Nebyl spokojen s tím, že si Václav oblíbil tehdy módní, ale mělké skladby Josefa Ignáce Pleyela, skladatele houslových duet. Jakub Tomášek zavedl proto svého šestnáctiletého bratra Václava na Mozartovu operu Don Juan. Tento zážitek se stal rozhodujícím pro celý Tomáškův život.

Krátce na to přešel Václav na gymnázium staroměstské. Zde získal mnoho přátel, kteří mu byli nápomocni v jeho neutuchající snaze o zvládnutí hry na klavír a kompozici. V tomto zůstal Tomášek stále samoukem. Ačkoli dával kondice, nikdy mu nezbývalo, aby si mohl platit učitele hudby. Byl šťastný, když si kondicemi vydělal na živobytí a alespoň na nákup teoretických spisů. Jeho spolužák jej až v osmnácti letech jako první poučil o správném prstokladu stupnic – základu neomylné techniky. Do této doby, kdy již udivoval společnost svými čarovnými improvizacemi, hrával Tomášek stupnice jen prvním a druhým prstem. Tomášek byl zoufalý nad tímto svým nedostatkem, ale jeho touha po virtuositě a pevná vůle dovedly překonat i toto namáhavé přeškolení.

Po čtyřech letech vstoupil do vyšších tříd gymnázia při univerzitě, kde se věnoval logice, fyzice a metafyzice (filozofii). O tři roky později se nechal zapsat na právnickou fakultu. Tu ukončil v roce 1789 a začal se připravovat na doktorát. K tomu navštěvoval přednášky z anatomie a chirurgie. Jako zdatný klavírista vystupoval na domácích akademiích a jeho všestranná vzdělanost i společenská obratnost mu velmi pomáhala v navazování kontaktů s mnoha významnými osobnostmi té doby.

Brzy se stal vyhledávaným učitelem klavíru v měšťanských i šlechtických rodinách. Současně začínají do světa s úspěchem pronikat jeho skladby. O zdokonalení Tomáškovy klavírní hry se nejvíce zasloužil čáslavský rodák Jan Ladislav Dusík, který po dvacetiletém pobytu v cizině přišel roku 1804 do Prahy a uspořádal tu úspěšný koncert. Po osudovém seznámení se Tomášek snaží ze společného přehrávání skladeb odpozorovat vše potřebné. Hodiny strávené s Dusíkem nabyly časem pro Tomáška významu „mistrovské školy“.

Po dokončení studia velmi váhal nad dalším směrováním svého života. Volbu mezi kariérou právníka nebo hudebníka mu usnadnil hrabě Jiří August Buquoy, který mu v roce 1806 nabídl celoživotní zabezpečení, pokud vstoupí do jeho služeb jako hudebník a skladatel. Ve smlouvě se zavazuje, že Václavu Janu Křtiteli Tomáškovi poskytne volný byt, stravu, dříví a světlo, dále pak roční plat 400 zlatých za to, že skladatel jej bude doprovázet na jeho cestách, bude vyučovat jeho děti hudbě, dále mu předá první opisy všech skladeb, které složí a také, že bude organizovat a připravovat koncerty hraběcích hudebníků. Od listopadu do března směl Tomášek pobývat v Praze a vyučovat ve dvou soukromých domech. Hrabě se sympatiemi sledoval a podporoval české kulturní snahy a Tomáškovi nechal naprostou tvůrčí svobodu.

Vše, co Tomášek později napsal o dlouhé době strávené ve šlechtických službách (do roku 1824), dokazuje úctu, na niž byl založen vztah tohoto mecenáše a umělce. Hrabě financoval i jeho léčení v lázních, když onemocněl dnou a po odchodu do důchodu mu poskytl doživotní rentu. Léta strávená pod střechou malostranského paláce a letních sídel na Červeném Hrádku u Jirkova a na Nových Hradech v jižních Čechách znamenala nejplodnější období jeho tvůrčí činnosti.

Jedna z nejznámějších Tomáškových skladeb Requiem začala vznikat v první polovině roku 1820, dopsal ji v létě na Červeném Hrádku. V té době žilo jeho okolí pod dojmem velké živelné katastrofy. V březnu toho roku se v žateckém kraji vlivem tání velkého množství sněhu a rozvodněné Ohře sesunul svah, na němž stála část vsi Stranice. Došlo ke zřícení mnoha domů, včetně kostela a sesuv půdy rozmetal i místní hřbitov. Zkázu dovršenou otevřenými hroby Tomášek shlédl před komponováním hrůzy posledního soudu vylíčeného v Dies irae.

Téhož léta, kdy komponoval Requiem, dostal dopis od Goetha, v němž mu básník děkuje za zaslané písně na jeho básně. Tomášek zhudebnil celkem čtyřicet básní. Tento svůj dávný sen se odvážil realizovat až ve svých jednačtyřiceti letech. Tyto písně vynesly Tomáškovy zcela právem všeobecné uznání, které bylo umocněno setkáním se samotným Goethem v Chebu v roce 1822. Na básníkovo přání mu Tomášek zazpíval několik písní a zvláštního uznání se mu dostalo při písni Touha Mignon. Goethe projevil s Tomáškovým pojetím naprostý souhlas: „Vy jste porozuměl této básni. Nemohu pochopit, jak Beethoven a Spohr mohli tak naprosto špatně chápat tuto báseň tím, že ji prokomponovali“.

Po odchodu ze služeb hraběte Buquoye založil Tomášek v Praze vlastní hudební ústav zaměřený na klavír a skladbu, který dobře konkuroval pražské konzervatoři i varhaní škole. Obrovskou devizou, která mu získávala věhlas a uznání byla systematičnost ve výuce hry i v teoretické přípravě, která byla založena na dlouholetém studiu, zkušenostech a také vzácné schopnosti vyučovat. Mezi jeho žáky patřili mj. Jan Hugo Voříšek, Alexandr Dreyschock, Julius Schulhoff, Ludvík Ritter z Ritterdorfu, Eduard Hanslick, August Wilhelm Ambros i budoucí ředitel pražské konzervatoře Jan Bedřich Kittl.

24. února 1824 se oženil s Vilemínou Ebertovou sestrou německého básníka Karla Egona Eberta. Svou budoucí ženu poznal při jednom ze svých léčebných pobytů v Mariánských Lázních. Rodina fürstenbergského dvorního rady JUDr. Michala Eberta patřila k nejpřednějším pražským kruhům. Všichni její členové, ač Němci, byli upřímně nadšeni českou věcí a s představiteli českého obrozeneckého hnutí udržovali nejlepší styky. Vilemína byla dobrá klavíristka i zpěvačka a na koncertech uváděla skladatelovy písně. Manželské štěstí bohužel netrvalo dlouho. Svůj podíl na tom měl velký věkový rozdíl mezi padesátiletým Tomáškem a sotva pětadvacetiletou Vilemínou. Manželství bylo navíc hned na začátku poznamenáno tragickou ztrátou toužebně očekávaného potomka. Ve zklamání této velké naděje, se kterou Tomášek do manželství vstupoval, můžeme hledat postupné odcizení. To bylo dovršeno tím, že mladá paní Tomášková podlehla svodům osmadvacetiletého Bedřicha Kittla, který k mistrovi docházel na výuku. Tomášek se poté uchyluje do ústraní, ve kterém zůstává i po náhlém úmrtí manželky v září roku 1836. Útěchu nalézal jen ve své práci – skladatelské a učitelské. Přibývá množství nejen nových žáků z Čech i z ciziny, ale pro zdokonalení přichází řada již zkušených umělců. Pro každého z nich bylo vyznamenáním, dostal-li při odchodu vysvědčení od Mistra Tomáška.

Václav Jan Tomášek byl nepřehlédnutelnou osobností své doby. Nejen svou mohutnou, urostlou postavou a charismatickým zjevem, ale hlavně svojí inteligencí, uměním a v neposlední řadě i vlastenectvím. Velmi dobré přátelství jej pojilo s předními osobnostmi národního obrození – především Františkem Palackým, dále Václavem Hankou, Josefem Krasoslavem Chmelenským, Václavem Aloisem Svobodou, Františkem Ladislavem Čelakovským a dalšími. Jeho dům se stal vyhledávaným salonem špiček pražské vědy a kultury. Stýkal se s J. Haydnem a L. v. Beethovenem, ale i J. W. Goethem.

V rozhovorech spojoval široké vzdělání s ohnivou fantazií a uměleckou nepoddajností. Dovedl bavit společnost nejen bravurní hrou, ale také rozpravami o umění, z nichž sršel ostrý vtip a veselý humor. Trefné karikatury, které Tomášek s oblibou kreslíval a jeho proslulý památník bývaly předmětem zábavy a obdivu. Žádný z vynikajících světových virtuosů té doby, který zavítal do Prahy, se neopomenul u Tomáška ohlásit a s jeho uznáním zahájit své koncerty v Čechách. Tak se připomíná návštěva Ole Bulla, Kláry Schumannové, Richarda Wagnera, Hectora Berlioze a dalších. Ne nadarmo se mu říkalo pražský hudební papež.

Stal se jakousi žijící legendou české hudby. Byl čestným členem mnoha zahraničních hudebních společností. Podle vlastního životopisu, který začal psát v sedmdesáti letech, byl členem nizozemského Hudebního spolku pro zvelebení umění hudebního, dopisující čestný člen Společnosti sv. Anny ve Vídni, čestný člen německého National-Verein für Musik und ihre Wissenschaft, čestný člen dalších hudebních spolků ve Vídni, Innsbrucku, Pešti, Budíně a  Lvově. V nedávné době byly objeveny rovněž další Tomáškovy dosud neznámé varhanní skladby.

Tomáškovo hudební dílo čítá na 120 titulů. Jeho tvorba předznamenala vývoj nové generace umělců. Na Tomáškovu písňovou tvorbu navázal zejména Bedřich Smetana.

Přes všechny úspěchy a finanční nezávislost jeho stáří nebylo šťastné. Velmi těžce nesl smrt své ženy, špatně snášel kritické útoky v tisku a navíc sám těžce onemocněl. Kromě toho byl zcela neschopen pochopení pro revoluční hnutí roku 1848 a nové myšlenky, které tehdy hýbaly Evropou. V posledních letech života se prakticky uzavřel světu.

Zemřel 3. dubna 1850 v Praze. Je pochován na historickém Malostranském hřbitově v Praze 5 – Košířích. Na pomníku s velkou Davidovou lyrou má vytesáno své životní heslo: „Jen pravda je diadémem umění“.

nahoru